Změna je život, léto v plném proudu!

Ale jo, léto je fajn. Minimálně bývávalo, když jsem byla mladší. Celá moje rodina odjela na chalupu, pryč z města a téměř celé léto strávila tam. Jako malá jsem to moc nemusela, protože jsem se tam po týdnu začala pekelně otravovat a říkat si, co ty moje rodiče baví na tom, válet se u bazénu na zahradě a opravovat plot či trhat jablka z jabloně. I když tomu teď rozumím, je to jiné. Má práce mi nedovoluje vytratit se z reality a tak jsem trochu nucená zůstat ve městě. I když jsem si to celé dětství přála, být s kamarády ve městě, teď mám pocit, že chci dětství zpátky. A to opět svědčí o tom, že jsou lidé nevděční a často nespokojení s tím, co v danou chvíli mají.

Kdyby to bylo na mně, asi bych celé dva (tři) měsíce prázdnin vzala a rozdělila, minimálně na dvě půlky. Během roku totiž nic nestíhám. Na gymplu jsem prostě jen chodila do školy, po škole na tréninky a večer, celá ulítaná a utahaná, jsem se začala teprve učit na další den do školy. A o vánočních prázdninách, kdy si mají děti užít volna a sněhu, jsem se většinou připravovala na závěrečné zkoušky (specialitka našeho gymplu - všichni měli už uzavřené známky, jen my se ještě trápili). Takže, normálně bych ten kus letních prázdnin vzala, trhla bych to na dvě části a tu jednu bych vrazila někam k lednu/únoru. Haha. Dneska už té srandy bylo dost.

V příštím životě budu cestovat. Samozřejmě bych to chtěla stihnout ještě v tomhle. Ale... nevím jak na to. Peníze z nebe nepadají a já čas na práci/brigádu při škole nevykouzlím. Jsem hrozně zodpovědná a potřebuji se věnovat učení, zároveň se ale nechci vzdát gymnastiky. To je další změna, které se tolik obávám. Dělám gymnastiku od šesti. Ale ne tak, jak si většina z vás myslí. Je to opravdu náročné, dělat tento sport na závodní úrovní, i když je to "jen" moderní gymnastika. Mí spolužáci se mi leckdy smáli, říkali mému sportu všelijak a neměli pro to pochopení. Tolik dřiny, kolik jsme však s holkami prožily, byť nesportujeme na vrcholové úrovni, si ale "nesportovec" nemůže umět představit. A příští rok, že bych měla úplně skončit? To nejde! Když gymnastice propadnete, nejde jen lusknout prsty a říct si, stačilo, živit tě to Verčo nebude, musíš skončit. A naneštěstí já tomu propadla. Minulý rok jsem trénovala pětkrát týdně. Nedovedu si představit, co bude. Určitě to při vysoké budu muset omezit, jenže gymnastika je tak náročná, že se téměř nedá dělat rekreačně a být zároveň "dobrá". Ty nejlepší gymnastky trénují pořád. A já nesnáším být v něčem špatná (můj životní problém).
Šaty: Promod
Boty: Converse
Kabelka: H&M
Náramek: Pandora

Jak to bude dál, nevím, ale vím, že přijde změna. Asi se na ní těším a děsím zároveň. O tomhle bych mohla psát sto let, protože pocity, které se ve mně mísí při pocitu, že nebudu u nás v tělocvičně na Slavoji pečená vařená jako do teď, je šílená. Slavoj je můj druhý (první) domov. Vyrůstala jsem tam, prožívala pubertu, zanechala tam krev (doslova), pot (ještě více doslova) a slzy (naprostá pravda). Myslím, že až mi bude nejhůř, tohle místo je zkrátka mé útočistě, kde mám jistotu, že budu v pohodě.