Mysli pozitivně Veroniko!

Kde začít. Když jsem zakládala tento blog, dušovala jsem se kamarádkám, jak budu psát o kosmetice, módě, receptech a o všem, co mě baví, budu dobrá a blog bude někdo číst. Haha. Když chcete být v něčem nejlepší, (a to je můj životní problém - nikdy se nespokojím s ničím, co není perfektní. I když nikdy nedokáži být v něčem ta nejlepší, děsí mě představa, že budu někde na chvostě - tento výraz si prosím vygooglete - rodinný výmysl - v tom, co dělám), musíte to dělat jinak než ostatní - líp. A to je asi ten kámen úrazu. To neumím. Myslím, že jsem nápaditá, tvořivá, vytrvalá a mám vlastní nápady, ale i tak je milion lidí, kteří dělají to, o co se snažím i já, tisíckrát líp a ostatní si jich všimnou.

Takže... lidé chtějí být v příštích životech zvířaty, nadpřirozenými bytostmi, hezcí, bohatí, slavní... ale já? Chci být nejlepší alespoň v něčem úplně nepodstatném a malém. Chci znát ten pocit, který zatím jen ochutnávám, ale nikdy se nepřehoupnu přes hranici, kdy si opravdu sama pro sebe mohu říct: Jo, v tomhle seš fakt dobrá Veru!! No nic, už se moc nechápu ani já sama.



Měla bych se dostat k jádru věci. Jo, vím. Úvod, zápletka, vyvrcholení, závěr. Takhle mě to učili a ano, vždy jsem s tím měla problém. Zasekla jsem se buď u úvodu nebo u stati. A je to také možná tím že když píši, hlavou se mi honí třeba triliarda věcí, které chci zvěčnit a mé prsty to nedokáží tak rychle vstřebat. Můj další životní problém - konám dřív než myslím. Kdyby tedy někdy můj text nedával smysl, omlouvám se, svádím to na svůj příliš rychlý mozek.

Dejme tomu, že jsem někde u druhého bodu stati. O čem tedy hodlám psát blog, když jsem holka, mám ráda kosmetiku, módu i jídlo, ale ani v jednom nejsem tak dobrá, abych byla nejlepší? Asi o sobě. Jo. V menu po straně sice píšu, že se s vámi podělím o kousek ze svého (ne)zajímavého života a to "ne" mám v závorce. Možná je pravdou ale to, že ta nešťastná předpona tam má co do činění. Nevím. Posoudíte to sami?

Teď, když začíná léto, možná si každý řekne, že všichni mají plány, takže musí být o čem psát. No, v mým případě to možná skoro ani není pravda. Nebo si to zase nalhávám, abych se litovala?

Léto je stejně divný. Všichni se ho nemůžou dočkat, ale ve skutečnosti se nemůžou dočkat prázdnin. Nechápu, jak někdo může milovat třicítky venku, čtyřicítky v pokoji, nemožnost usnout, pokud nespíte nazí, odkrytí a s větrákem u hlavy, zpocený záda, čelo, vlasy lepící se na obličej, rozteklý makeup a úžehy. Jo, pro někoho, kdo má před barákem bazén, domácí mojito v lednici a lehátko se slunečníkem na zahradě, to možná tak strašný nebude. Ale pro mě, zavřenou půlku prázdnin v práci nebo neklimatizovaným bytě, to jsou přímo boží muka. Ale jo, jasný, asi taky nakonec na pár dní zakotvím někde u moře. Ale i tak. Léto je pro mě divně nostalgickým obdobím, kdy jsou všichni přehnaně agresivně šťastní (cituji kamarádku) a všude je akorát strašný vedro. Jasně, že v zimě ze mě každou chvíli vyletí "kdy už bude konečně to léto" nebo "už nechci sníh"... To akorát svědčí o tom, že lidi vždycky chtějí to, co nemají, jasná páka, říkám to furt.

Zním jako největší pesimista. Je mi to jasný. Ve skutečnosti je to se mnou trochu lepší, ale když už si mám někde postěžovat, tak to udělám pěkně se vším všudy.

Pusu,
Veru