Insta, insta, instagram!



Sedím v internetové kavárně v opravdu malém městečku v západních Čechách a přemýšlím. Od naší chalupy je vzdálené 7 km a chytám zde internet. Sice jen „éčko“, ale můžu být ráda alespoň za něco. Jedna holčina mi pod minulý článek napsala, abych si sedla někam, kde je mi dobře a psala. Přesně to dělám. Tady je mi nejlíp. U nás na chaloupce a v tomhle roztomilém městečku. Jako malá jsem trávení prázdnin na na našem "letním sídle" nesnášela. Neměla jsem tam kamarády a po týdnu jsem začala nudit. Teď naopak toto místo vyhledávám, miluji si prostě jen lehnout na lehátko a nemyslet na nic. Což mi popravdě moc nejde. Vždycky přemýšlím. Přemýšlím o sobě. O tom, co chci a jak to chci. Nevím, kdo jsem a mám strach, abych to brzy zjistila. Je můj strach normální? Podle mě o tom moc přemýšlím.

Jsem nějaká unavená ze života. Ani latté mi teď nechutná. Dobře, nemám tam svojí oblíbenou kokosovou příchuť, ale i tak je něco špatně. Na prázdniny nemám moc plánů kvůli práci, jen vidím, jak všichni mí kamarádi cestují, užívají si volna a přidávají přehnaně šťastné fotky na instagram. Pro mě ani to volno nemá hodnotu takovou, jakou vždycky mívalo. Prázdniny mám de facto celý rok a celý rok přemítám, co se sebou, co s budoucností a jak to celé bude. Víte, že ani celý rok mi nestačil na to, abych úplně přesně objevila, co chci? Asi na tom jsem lépe, než vloni, ale přesto mám pochyby. A ty má přece každý. Měla bych se nad sebou zamyslet a prostě máknout. Pochybuje každý a nikdo přesně neví, do čeho jde a co ho v životě potká. Jde o to to vyzkoušet ne? Vyzkoušet, poprat se s tím a bojovat. Budu bojovat jako nikdy a hlavně se neposrat (moje motto na příští rok).

K tomu instagramu bych se vrátila, jelikož to má být hlavní náplň tohoto článku. O tom, že se hledám a nevím, kdo jsem, jste již slyšeli několikrát, jelikož, pardon, musím to někomu sdělit. Kamarády už nudím a deník si nepíšu (možná bych měla začít). Takže mne předem omluvte za negativní začátek a teď k věci.

Možná se nemám úplně tak dobře, jak by si lidé, co mě neznají, mohli myslet. Z fotek. To je asi tak jediný svět, kde vypadám jako nejšťastnější člověk na světě, užívám si života a problémy v něm neexistují. Je to podvod? Jo, sakra je, ale na druhou stranu strašně uklidňující. Můj instagramový svět je něco, kde nejsem já, ale je to moje lepší já, takové já, kterým bych chtěla být, kterým bych chtěla smýšlet a jak bych chtěla vypadat 24 hodin denně. Možná trochu přeháním. Chci říct, že skutečnost je jiná.



Nedávno jsme s kamarádkou na tohle téma trochu diskutovala. Obě jsme tak nějak stejně švihlé a máme na tyhle věci podobné názory. Rozlišily jsme instagramový svět do několika skupin  podle kvality a obsahu. Patří tam holky, co jsou opravdu někde jinde, mají prachy na Dior, Armani či Marca Jacobse, foťák jako dělo, bílý zdi, zrcadla, umí fotit, jsou hubené a mají kluky, co jim nosí růže a mají svaly. Dále tam můžeme najít ty slabší zdi, plné divných jídel a nevkusných selfie, které se hodí možná tak na snapchat. No a pak jsme tu my. Ty , co se snaží a snaží, ale nikdy nemůžou být jako holky "celebritky". Já vím, že je tohle úplně úchylnost světa dnešních mladých. Lhala bych ale, kdybych řekla, že mezi nimi nejsem. Patří to ke mě stejně jako k miliardám jiných a kdybych se tomu stranila, byla bych mimo jako moje babička, která ještě v roce 2016 říká, že mobil je debil (jo fakt doslova). Mamka pořád říká, že jsme povrchní a marnivá generace. Vždyť jo. Jenže co máme dělat. Nemůžu a hlavně ani nechci vyvarovat se sociálním sítím. Zkrátka jsem to já a i když si tisíckrát můžu říct, že vážně řeším kraviny, nemůžu si pomoct.

Vytáčí mi soudit lidi podle instagramu, ale dělám to denně, Tisíckrát soudím, kdo je lepší než já, kdo horší, jaké má kdo fotky. Dřív, než se najím v restauraci, si jídlo vyfotím. Dřív, než se s kamarádkama zapovídám o našich životech v kavárnách, musíme si vyfotit kávu a co hůř, někdy i upravit a rovnou "hodit na insta". Je to povrchní vím, ale prostě to ke mně patří. A je mi také naprosto jasné, že vy, kdo tohle odsuzujete, budete tvrdit, že se akorát tyhle lidé vychloubají a také že ano. Jasně, že se vychloubáme. Snažíme se ostatním ukázat, že nesedíme doma na zadku, bavíme se a je nám dobře. Já osobně instagram beru i trochu jako inspiraci do života, čímž se trochu obhajuji, že nejsem úplně zkažená. Sleduji spíše kvalitnější "instagramery" (tak teď jsem vymyslela asi nové slovo), kteří mě inspirují například místy, které navštěvují.

Tak se tu mějte krásně, já se jdu mrknout, kolik mám lajků u poslední fotky. Tak teď si ale vážně dělám srandu.

Pusu,
Veru

Share:

5 komentářů

  1. Super článok! Ak ti môžem poradiť, tak možno skutočne len veľa nad sebou premýšľaš (no robím to i ja), niekedy je lepšie nechať veci len tak plynúť a všetko príde samo, v určitý čas.

    OdpovědětVymazat
  2. amazing blog! :) have a great day! :)

    Please visit my Blog!

    http://www.alessabernal.com/

    Alessa Bernal :)

    OdpovědětVymazat
  3. Instagram mě baví, ale občas mi to přijde až moc vyumělkované a ty moje fotky mi pak přijdou nudné :D ale zase ty vyumělkované fotky mají daleko od reality a mé jsou alespon reálné. :)

    Monča / KOSMETIKA PŘÍRODNĚ /

    OdpovědětVymazat
  4. Úžasný článek! Úplně přesně jsi vystihla pointu Instagramu. Jasně, že jsi tam dáme tu fotku, na které máme eyebrows on fleek, aby nám ho ostatní záviděli! Přece tam nebudeme dávat fotku kde nevypadáme 2x nejlíp. Fakt ne.
    :D
    Úplně přesný! :D

    Také píšu blog a byla bych nejšťastnější člověk na celém světě kdyby ses podívala! Uděláš mi tím obrovskou radost!
    Přeji ti mnoho štěstí, úspěchů a lásky!
    S láskou
    ♥JORIES♥

    http://basic-whitegirl.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat

Každý komentář mě moc potěší, děkuji ♥