Taková malá tečka vysoko na nebi


Znáte ten pocit zmaru? To, že vám nic nevychází a vy nevíte, jak se z toho dostat? Zažívala jsem to celý život a stále ještě tu a tam zažívám. A nechci!! Už nechci sázet trpaslíky a mít z nich obry. existuje nějaký lék na štěstí a spokojenost? A musím mít recept nebo stačí prostě zajít do lékárny?

Mám jasnou představu, jak bych si představovala svůj život. Nebo minimálně pár následujících let života. Asi ani nevím, jak bych chtěla jednou žít, podle mého si totiž neumím představit, že jednou, když bůh dá, budu mít rodinu a svůj vlastní samostatný život. No. Plánovač jsem ale celkem slušný. jakmile nemám něco naplánovaného, zmatkuju a necítím se dobře. Problém je v tom, že jakmile mé plány nevycházejí, nastává situace, kdy jsem nepříjemná, rozmrzelá a... No znáte to.

Pochybuji, že můj následující rok, kdy konečně začnu studovat na vysoké ve městě, které miluji od doby, kdy jsem v něm byla poprvé, bude podle mých představ. Těžko. Ale i tak sním, jak to asi všechno bude, co zažiji... A děsně moc se bojím toho, že to tak nebude. Že se tomu můj život nepřiblíží ani na milion kroků a že budu naopak nespokojená a nešťastná.

A třeba všechno moc řeším. Měla bych to nechat být, všechno. Žít tak, jak mi život nahrává a nestarat se moc o obavy a strach. Být svá, řídit se pocity a být šťastná za každou cenu.

Víte, že za chvíli budou vánoce? Těším se. A taky na podzim. Miluju podzim. Jako malá jsem nechápala, co lidi na podzimu vidí a asi bych ho i, společně s jarem, úplně vyškrtla. Takové zbytečnosti, říkávala jsem. Léto, abychom se ohřáli a zima na lyžování, to stačí ne? Žádné přechodné roční období nepotřebujeme. Hmm. Teď podzim zbožňuju. Ani vedro, ani zima. Ideál. A co teprve babí léto, plné barevného listí a vůně.

Tílko - Reserved, sukně - HM 

Můžu nosit lehké svetříky a sukně a všechno je takové... pohodové.A pak zima, vánoce, lásky čas a... trochupředbíhám. Školáci teprve před 2 dny nastoupili opět do lavic a já už prudím s vánoci. Stejně budu s vánočními dárky zase plašit na poslední chvíli, vždyť se znám.

Teď někdy začíná ten pravý čas na pouštění draků. Ani nevím, kdy jsem je pouštěla naposled. Pamatuju si, když jsem byla malá, jak jsme s kamarády šli pouštět draky. Bylo to na jednom poli a šli jsme takovou dálku, že jsme došli až za město do vesnice. A ty draci byly tak vysoko, že jsme je skoro ani neviděli. Jen takové nepatrné tečky vysoko u nebe, které mohly každou chvilku zmizet. Nějak takhle male si ale každou chvíli připadám. Taková malá nepatrná tečka v tomhle velkém světě plném možností a příležitostí. Tečka, o kterou se nikdo nezajímá a přehlíží jí a která se může každou chvíli ztratit nebo přijít na scestí. Chtěla bych, aby o té tečce každý věděl. Abych byla odvážná a statečná a aby životem proplouvala s lehkostí. Šlo by to zařídit?

Share:

3 komentářů

  1. Ako keby si mi vravela do duše. ♥ naozaj krásne a precítené napísané. Máš pravdu v tom , že čoskoro tu máme vianoce, tak je sa aspon na čo tešiť. Ja som teraz nastúpila už o druhého ročníka na strednej, a je tam toho strašne veľa, veľa učenia a nátlaku. Obávam sa, že to tak dlho nevydržím, ale musím si proste nejak veriť, pretože každý máme ten kríž-a to je aj škola.. :/

    OdpovědětVymazat
  2. Mám úplně stejný problém. Vždycky si něco představím a ono se to tak přesně nestane. Nikdy. Nevím proč si to pořád dělám a představuji si ty všechny věci. I když vím, že to tak nikdy nebude. Jsem pak akorát zklamaná.

    http://basic-whitegirl.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat

Každý komentář mě moc potěší, děkuji ♥