Písek city 2015

Já osobně mám nejradši advent. Letos jsem si ho náramně užila. Dárky jsem měla nakoupené již od září, takže žádný stresy. Pekla jsem cukroví, válela si šunky a tak. Aby bylo jasno. Já nejsem lemra. Ale člověk prostě potřebuje někdy vydechnout. 

A proto jsou tu babičky. U nich se dá totiž vydechnout parádně. U spousta jídla, které bych teda rozhodně jíst neměla (těžký život gymnastky), pití, televize a o vánocích bezpochyby i cukroví, čokolád, pohádek a rodiny. Když jsem byla malá, mluvila jsem o svých babičkách jako o babičce 1 a babičce 2. Jednička je babička z mého města, s kterou jsem se vídala a vídám často. Dvojka pochází z Písku. I dnes bych mohla své babičky popsat cedulkami s čísly, ovšem... Vyrostla jsem. Ačkoliv vídám svou druhou babičku jednou do roka na vánoce, i tak ráda vzpomínám na své dětství, kdy tomu tak nebylo. Jezdívala jsem tam častěji a vytvářela si nejrůznější vzpomínky. Každý rok, když se tam vracím a projdu si se svou rodinou překrásné, staré město, na každém rohu si vzpomenu na jiný útržek. Stačí jen jediný pohled a mně se vybaví celá historka. Pro mne, jakožto největšího melancholika pod sluncem, je to skoro až k pláči. 

Když to vezmu horem a spodem, vrátila bych se hned do let, kdy jsem se nemusela o nic starat a kdy jsem měla maminku s tatínkem, kteří za mě všechno vyřešili. Ne, že bych je teď neměla, ale moje průsery jsou teď zkrátka jen moje průsery. Na závěr ale musím říct to důležité. Že jsem své rodině vděčná za to, jak hezké a záživné jsem měla dětství. Nebyla jsem ochuzená vůbec o nic a za to jim nejvíc děkuji. 

Pusu,

Veru