Bez kámošů ani ránu

Paní profesorka říkala, že ať nám v testu temperamentové typologie vyjde cokoliv, nemáme být smutní, pokud s výsledkem nebudeme spokojeni, že se na tom dá pracovat. Aha. Něco na tom asi bude. Když jsem chodila do školky, myslím, že jsem neměla ani jednoho kamaráda. Nevím, jestli jsem byla takový nemohlo na „dělání si kamarádů“ nebo jestli mám jen špatnou paměť. Ale co si pamatuju z mamči vyprávění, kloním se k první variantě, což je dost smutné. Nicméně paní profesorka popisovala jednoho jejího dětského klienta, který neměl ve škole žádné kamarády, ovšem ukázalo se, že chlapeček nemá ve škole kamarády, protože je nadprůměrně chytrý a kamaráda má tudíž pouze na šachovém kroužku. Paní profesorka coby psycholožka chlapečka pochválila se slovy, že přece nevadí, kde kamaráda má, hlavně že ho má. A to já měla také. Čert vem, že to nebylo ve školce. Stejně tam byly samé divné děti a basta. Toho nejlepšího kamaráda mám od svých prvních narozenin a vždycky jsem měla a doufám, že mít budu. A jen pro upřesnění, opravdu si nemyslím, že by mé nekamarádské sklony byly dány nadprůměrným IQ. 

 Mít kamarády je nejvíc. Naprosto totálně ze všeho nejvíc nejdůležitější. A když si to někdo nemyslí, někde se stala chyba. Všichni potřebují přátele, s kterými si mohou povídat o všem, kteří vás vidí úplně na dně a jsou tu pro vás. Podají vám záchranou ruku kdykoliv to potřebujete a nikdy vás neodsoudí. Poradí vám, ale nekritizují. Povzbudí vás a nikdy vás neomrzí. 

Jsem spíš introvert. Spíš úplně. Že bych nějak extra vyhledávala společnost, to se opravdu říct nedá. Ale něco mi na tom nesedí. Nedovedla bych existovat bez svých přátel. Není jich milion, ale pár jo a bez těch nedám ani ránu. Jo! Na gymplu jsem milovala každotýdenní mejdany v hospůdkách u nás ve městě se svými spolužáky. Chodili jsme každý týden do města a když na to zpětně vzpomínám, bylo to nejlepší! Na vysoké je to jiné. Lepší? Horší? Nevím, prostě jiné. Potkala jsem tam nové lidi, kolem kterých chodím a vím o nich tolik málo, ačkoliv s nimi chodím každý den do školy. Bavím se s nimi, ale více méně jen o škole. Takhle stránka vysoké školy mi trochu nahání strach. 

Na druhou stranu jsem tam našla hrstku nových kamarádek, s kterými sdílíme mnohem víc, než jen ty nutné školácké otravnosti, chodíme ven, na Proseco, vínečka a na kaféééé. Kdybych ty kafíčka spočítala, byl by to nespočet litrů kofeinu a zcela určitě miliony a miliony peněz. Znám ty holky od října a tolik zážitků!!! Miluju tuhle stránku vysoké školy a především ty svoje holky!!

  

A rada pro Vás? Mějte a hýčkejte své kamarády co nejvíc. Po rodině je to ta nejdůležitější stránka každého člověka, která Vás tvoří a inspiruje, dodává odvahu a drží při životě. Samozřejmě, že existují výjimky, které se spoléhají jen a jen na sebe, ale já popravdě znám takových lidí málo. Mám vás ráda, přátelé a kamarádi (oslovení, které jsem tolik nenáviděla u našeho učitele religionistiky na gymplu, ovšem které je teď tolik trefné). Děkuju!!!