My winter essentials

Je to tu. I když se do teď zdálo, že zimu si letos užije jen Santa někde na severním pólu, zima nás letos maličko překvapila. Sněží! Dobře, dobře. Uznávám, že děti v Praze si sněhuláka asi nepostaví. Na tu "čvachtu" na silnicích a chodnících nadáváme asi všichni. Ale já mám alespoň zdánlivě konečně pocit zimy. Vánoční nálada je tu, takže vánoce mohou začít... 

...aha. Dneska byl vlastně první školní den po vánocích, že? 

Jestli jste ještě nevyndali zimní svetry a všemožné svetříky (tak do teď moc nebyl důvod, tak proč si tím zaplácávat místo v šatníku #lol ), učiňte tak asi do tří minut, jinak zmrznete. Dneska jsem se ve škole doslova klepala a to jsem si ráno připravila do termohrnku asi půl litru čaje (a proto jsem taky lítala celé dopoledne na záchod jak splašená). Ale k tématu. Svetry jsou asi to nejdůležitější, co v zimě mám. Ačkoliv netrpím zimomřivostí, za svetry v zimě vraždím. Nejradši bych hned vykoupila celou Olympii. Ovšem Verči logika zní: "Kup si všechny svetry ve slevě po zimě, budeš jich mít na příští rok víc". To jsem udělala asi jen jednou. Můj vkus na oblečení se totiž nemění každým rokem, ale rozhodně každým měsícem a co víc, možná i dnem. Jsem schopná si něco koupit a za dva týdny váhat, zda jsem udělala dobře a že to zas tak hezké není a tak. Proto již takovou blbost, jako nakoupit si svetry ve výprodeji, už nikdy neudělám. myslím, že většina skončila u ségry ve skříni. 

A co po tom župany. To je zase ráj na zemi, když dorazím domů. Mám volno, můžu se svléknout z nepříjemně škrtících kusů oblečení (pro krásu se musí trpět) a přetáhnout přes sebe župan. Kdybych měla nafukovací skříň, pořídila bych si jich víc. Pamatuju si, jak si jednou moje mladší ségra oblékla župan a prohlásila, že teď vypadá jako z filmu. Já jsem tedy momentálně na scéně každý den, jelikož bez županu se já doma nepohnu. 

A do třetice všeho dobrého. V zimě se zkrátka neobejdu bez huňatých ponožek. Někdo si možná řekne, jak se v tom jako můžu vůbec pohybovat, ale pro mne jsou tou největší nezbytností. Od nohou je přece vždycky největší zima. Stejně tak, jako v létě miluji pobíhat u nás po parketách a dlaždicích jen tak bosá, v zimě zas bez těchhle krásných "huňáčů" já neexistuji. Na třetí fotce jsou právě jedny z mé sbírky, které mi věnoval můj kamarád letos k Vánocům. Ještě k nim mám jedny bratříčky, ty jsou také rozkošné. Jediná jejich vada je, že trochu pouštějí chlupy, takže mi včera před skříní chudinky celé opelíchaly. 

Pusu, 

Veru